Znovuzrozený malíř sedí, cosi píše,
neúnavně, v žáru tekoucího léta.
V žáru propoceně sjeté noci
tento malíř čmárá krásy letošního světa.

Polední básník franzouzského stylu,
ohýbá verše po tvých chvějících se plicích,
rozsévá řeč přímou po tvé kštici,
v kričících touhách pohladí tě v týlu
a promíchá barvy, jež leží mu po pravici.

Agonický malíř rodí verše cizoložných tahů,
jež jako zimní vánek v letním ránu,
zhnusili mou kresbu jako tisíc vrahů,
jež rozdrápali perem lásko-zhoubnou ránu.

Bez barev básník črtá prázdné roky,
odstavce trhá z tvých nekonečných nohou,
štětcem šimrá ony sinusoidní boky
a letmě srká sympatii strohou.